Nezaměstnaná

To, že profese, kterou člověk vykonává, potažmo jméno společnosti, pro kterou ji dělá, má ohromný vliv na to, jak na vás společnost kouká a jak vás lidi berou, vím už dlouho. Lidé se ukazují v nejlepším světle a často se předhání, kdo dělá na lepší pozici, pro zvučnější firmu. Řeší, kdo má víc práce, kdo toho víc za kratší dobu udělal nebo čeho dosáhl, kdo déle v dané společnosti pracuje atd. Určitě je příjemné říct „Pracuji ve společnosti x na pozici y, zachránil jsem x životů, včera jsem vynalezl xy atd.“ I když jsou pro mě důležitější jiné věci a vlastnosti člověka, dělám to taky.

Co jsem ovšem nevěděla, je, jak lidé reagují na to, když se řekne: „Jsem nezaměstnaná.“ Ta hrůza v očích! Skoro jako by člověk za chvíli neměl být. Nebo se tváří soustrastně. Chudák nezaměstnaná! Navazuje na to i jak se odvíjí telefonický nebo osobní hovor. Zpravidla první otázka bývá: „Jak se máš?“, ale v případě, že jste nezaměstnaní, je to: „Už máš práci?“ Jako by neexistovalo nic jiného.

Můj poslední pracovní poměr v jednom z českých korporátů skončil dohodou v polovině tohoto roku (2017). Impuls přišel z mé strany, kdy jsem se pod tíhou vnějších vlivů rozhodla. Stalo se. Jsem nezaměstnaná. Asi to pro mnohé bude znít zvláštně, ale neberu to jako handicap.

Pravdou je, že jsem netušila, co bude dál. Na rozdíl od Roba, mého drahého. Když jsem s horlivostí sobě vlastní probírala horem dolem, co a jak dál, s úsměvem mi řekl: „Teď máš čas a prostor na sebe. Zasloužíš si to!“ No není to krása?

Byla. Prvních pár vteřin. Pak mě zahrnula totální panika. Co budu jako dělat? Čas sama na sebe? Po 12 letech co jsem mámou? Vždyť už ani skoro nevím, co mám ráda?  Co mě baví?

Chvilku to trvalo, ale teď vím. Učím se. Užívám si děti a partnera. Odpočívám. Píšu. Fotím. Vařím #podlegrusovky. Běhám. Trénuji paměť. Dělám na pár projektech. Zpívám. Pomáhám blízkým v oblasti HR. A tančím. Pracuji a rozvíjím se, i když (a možná protože) jsem nezaměstnaná.

Je to přechodné období a já jsem za něj nesmírně vděčná! A moje rodina taky. Mají totiž doma usměvavou holku. Tu jedinou.

Takže až se příště uvidíme nebo uslyšíme, zkuste se mě třeba zeptat: „Co jsi se dnes naučila?“

Unemployed

I’ve known for a long time that the job you do and/or the name of the company you work for affects how society looks at you and how people judge you. People try to show themselves in the best light and they compete with each other over who works in the more important position, or at the better company. They talk about who is busier, who reached their goal[s] in the shortest time, or who works for the company longer etc. The truth is, it’s nice to say, ‘I work at company x in position y; I saved x lives or I invented xy etc.’ Even though there are more important things to me such as personality, I do the same.

But what I did not know is, how people react when you say: ‘I am unemployed’. The fear in their eyes! It’s almost like you will soon cease to exist. Or they look at you with such sympathy. Poor you, unemployed! It also affects how the conversation or the phone call goes. The first question normally is: ‘How are you?’ but if you are between jobs, it’s ‘Have you found yourself a new job yet?’ As if nothing else exists.

I quit my last job at one of the Czech corporates in the middle of this year (2017). The impulse came from my side and my decision was based on other factors. It happened. I am unemployed. It probably will be a surprise for some of you, but I don’t take it as a handicap.

The truth is I had no idea what would be next. But Rob did. My darling man. Once when I talked to him about it again – with an eagerness so typical for me – he said with a big smile: ‘Now you have time for yourself. You deserve it!’ Isn’t it lovely?

It was. For the first couple of seconds. And then I panicked. What will I do? Time for myself? After twelve years of being Mum? I almost can’t remember what I like? What would I like to do with myself?

It took a while, but now I know. I learn new things. I enjoy our kids and my partner. I rest. I write. I take photographs. I cook #podlegrusovky. I run. I improve my memory. I work on several projects. I sing. I help friends and family with HR stuff. And I dance. I work and evolve even though (and maybe because) I am unemployed.

It’s a temporary situation, but I am very gratefull for it. And my family as well, because they have smiley ‘girl’ at home. The only one.

So when I speak to you next time, maybe you could ask me: ‘What did you learn today?’