Zelený čtvrtek

Je Zelený čtvrtek 16:00. Moment, na který čekám již několik týdnů. Po příjemném pracovním dni
(s kolegyněmi jsme si to udělaly pěkné, jak s oblibou říkám) opouštím pracoviště a s úsměvem dodávám: „Krásné Velikonoce. Uvidíme se v dubnu.“

Cestou do školky sním o tom, jak úžasný bude náš čtyřdenní pobyt mimo Prahu, ať je počasí jakékoliv. Jen já, Rob, Maty a Kuba. Krásná pronajatá chalupa s krbem, klid, žádní lidé, čerstvý vzduch a příroda.

Učitelka ve školce vesele hlásí do interkomu: „Vše v pořádku, posílám Jakuba“. Evidentně se těší na své čtyřdenní volno. Zaslouženě.

Jakub, já a spousta velikonoční dekorace, kterou ve školce vzorně vytvořili (a já na ní samozřejmě spoléhám) společně kráčíme k domovu. Po cestě ještě kontroluji auto, jestli tam je a jestli mu, aspoň na první pohled, něco nechybí. Nemůžu nechat nic náhodě. Je tam!

V 16:30 přicházíme domů a já nadšeně volám na Matyho: „Už jsme doma! Mám bráchu, velikonoční dekoraci a sušenky“ (ještě mám jablka, ale ta by nikoho nenadchla). Toužíc se podělit o své nadšení. „Halo, Maty! Už jsme tu! Kde jsi?“ Žádná odpověď. Byt zeje prázdnotou. Není tu!

Mozek jede na 100 %. Probírá všechny možnosti, kde by Maty mohl být. Hledám vzkaz, kontroluji telefon a snažím se rozpomenout. Procházím zprávy a nakonec volám. Telefon vyzvání, ale nikdo nezvedá. V duchu si říkám: „Hlavně klid, to se vysvětlí“. Jakub celou situaci ještě opepří slovy: “Mami, mě bolí bříško“.

O 30 minut později mám puls 250. Pořád nic. Žádná zpráva, telefon nezvedá, nikdo nic neví. Do Jakuba rvu prášek a volám Robovi. Snažím se mu něžně vysvětlit o co jde. Nejde mi to. Rob hledá Matyho telefon pomocí aplikace. Ta ale hlásí: „Matyho telefon je offline“. Takže nepomůže. Znovu přemítám, procházím telefon a říkám si: „To nedává smysl! Přece by mi dal vědět, kdyby někam šel. Něco se muselo stát!“

Vše se to ve mně pere. Uškrtím ho, až přijde domů. Ne, neuškrtím. Hlavně, ať už přijde. Nebo aspoň zvedne telefon. Ať už, sakra, přijde domů, ať ho můžu uškrtit! V 18:30 slyším klíče v zámku! Že by? Ne! To je Rob a hlásí: „Telefon pořád offline, na nádraží ani na hřišti není“. Hned se cítím o dvacet let starší. Znovu volám. Nic. Hlavou se mi honí nejhorší scénáře. Paralelně s tím si promítám, jaká jsem matka. Kde jsem pochybila, co jsem mohla udělat lépe a proč jen jsem se mu nevěnovala více! Se slzami v očích vcházím do jeho pokoje. Beru do ruky jeho triko a čichám k němu. Voní po něm. Usedám na jeho židli a tupě koukám na jeho stůl. Vidím spoustu papírků, sešitů, knih, prachu, tužek, neidentifikovatelných předmětů, skleniček, lega a drobků. Polohlasem říkám: „Nevynadám ti, hlavně přijď domů!“ Posléze můj zrak padá na malý žlutý papírek. Poznávám svůj rukopis. Pomalu čtu, co je na něm: „Maty, nezapomeň, že máš ve čtvrtek tréning i když jsou prázdniny. Bude od 16:30 do 18:00!

Brečím ještě víc a letím do kuchyně, kde se snažím Robovi říct, jak se věci mají. Zvoní můj telefon. Volá Maty – na cestě domů z tréningu: „Co jsi potřebovala, mami?“ Teď už nic, Maty. Pojď domů!

Maundy Thursday

It’s Maundy Thursday 16:00. I’ve been waiting for this moment for a couple of weeks. After a nice day at work (‘we must make it nice for ourselves’ as I say), I’m leaving work and saying with a smile, ‘Happy Easter. See you in April!’

On the way to the nursery I’m daydreaming about our forthcoming lovely four day trip out of Prague. It doesn’t matter what the weather will be like. Only myself, Rob, Maty and Kuba are going to a beautiful rented cottage with a wood burner. It will be quiet, with no people around, fresh air and nature.

The teacher in the nursery happily says over the intercom ‘All OK. I’m sending Jakub down’. She is obviously looking forward to her four days off. Deservedly so.

Jakub, myself and a lot of Easter decorations which they made at nursery (you can rely on them) are walking home. I’m checking our car – if it’s still there – and if it’s got all of its parts (at least at first glance). I have to make sure all is ready. It’s all there!

We’re back at 16:30 and I call out to Maty ‘We are at home! I have your brother, Easter decorations and cookies’ (I have some apples as well but nobody would care). I want to share my enthusiasm. ‘Hullo, Maty! We are here! Where are you?’ No response. The flat is empty. He is not here!

My brain starts spinning. It’s going through all of the possibilities of where he could be. I’m looking for a message, checking my phone and I’m trying to remember if I’ve forgotten something. I’m going through my messages and then I’m calling him. It’s ringing but no answer. I’m saying to myself ‘Don’t worry, all be OK.’ Jakub makes the whole situation even better by saying ‘Mum, my tummy hurts.’

Thirty minutes later my heart is beating really fast. Still nothing. No message, he still doesn’t answer the phone, nobody heard from him. I’m giving Jakub a pill and I am calling Rob. I’m gently trying to explain what happened. It‘s hard. Rob is looking for Maty’s phone with an app. But it says ‘Maty’s phone is offline’. So it will not help. I’m trying to remember again, if I’ve forgotten something, I am going through my phone and I’m thinking ‘That doesn’t make sense! He would let me know, if he would go somewhere. Something must have happened!’

It‘s all fighting in me. I’ll ‘kill’ him, when he gets back. No, of course not. I hope he will come back safe. Or he will answer the phone. Can he come back home finally, so I can ‘kill’ him? At 18:30 I hear the keys. Maty! No, it’s Rob and he says ‘Maty’s phone is still offline. He is not at the railway station nor at the playground’. I feel twenty years older right that second. Calling again. Nothing. The worst scenarios come into my head. In parallel I’m trying to think if I’m a good Mum. And what could I have done better, and why I haven’t spent more time with him. I’m walking into his room. Tears coming down my cheeks. I’m grabbing his t-shirt. It smells like him. I sit in his chair and I look over his desk. I can see a lot of papers, notebooks, textbooks, dust, pencils, unidentifiable objects, glasses, lego and some crumbs. I say quietly ‘I will not be mean to you, just come home!’ Then I see a little yellow post-it note. I recognise my handwriting. I’m reading slowly. It says ‘Maty, there is training on Thursday. Even if it’s a holiday. Don’t forget. It starts at 16:30, and finishes at 18:00!’

I cry even more and I run to the kitchen trying to explain to Rob. My phone is ringing. Maty is calling on his way home from training, ‘What did you need, Mum?’ Nothing Maty. Just come home!